Tato zima byla delší, než měla sebemenší právo být.
Začala chladem, ve kterém mi mrzly tváře, sněhem, co pokryl celý kampus, a nadějí, kterou přináší každý nový semestr. Ale chlad se změnil v mráz a praštil nejsilněji jedno lednové odpoledne, kdy si Luchang Wang vzala život.
S Luchang jsme si nebyli blízcí, ale znal jsem ji: pracovali jsme spolu v malém spolku, který si klade za cíl zlepšit svět, co to jen jde. (Který spolek ne?) Je mi líto, že jsme si nebyli bližší, protože podle všeho byla skvělou kamarádkou. To jsem si na vlastní kůži zažil cestou do Bostonu, kdy jsme krátili cestu prohlížením seznamu knih, které podle Goodreads přečetl náš společný kamarád Aaron. Mluvili jsme o Ayn Rand, o tom, že Atlas Shrugged je moje tajná droga, a o tom, jak nonšalantně Fountainhead prezentuje znásilnění jako romantické námluvy; cesta uplynula až příliš rychle. Když jsem ji viděl naposledy, přišla pozdě na každotýdenní setkání, zjevně unavená a duchem nepřítomná. O čtyři dny později skočila z Golden Gate Bridge.
Až během jejího epitafu v Battell Chapel jsem si uvědomil, kolik jsme měli společných přátel, do kolika mých oblíbených klubů patřila, jak moc jsem v mnoha ohledech chtěl být jako ona. Její smrt otřásla celou školní komunitou. Trvalo nám týdny, než jsme se jakž takž zotavili.
*
Zlost nemohla přebít náš smutek, ale stejně jsme to s ní zkusili.
Hněvali jsme se na Yale za to, že neučinil život Luchang jen o něco jednodušší - s nadějí, že menší tlak by odehnal prázdnotu a bolest a beznaděj. Viděli jsme neschopnost administrátorů a rychle jsme ji označili za neschopnost systematickou, protože tu byl systém a ten systém zranil naše přátele a jeden z našich přátel byl pryč, navždy pryč, a tohle byla jediná věc, kterou jsme mohli udělat. Možná – říkali jsme si – že když vylepšíme situaci pro ostatní, ulevíme tím i sami sobě.
Možná.
*
Lidé mluví o skrytém kurikulu na školách břečťanové ligy.
Teorie skrytého kurikula říká, že na obsahu výuky nezáleží tolik jako na schopnostech, které získáte z elitního prostředí a které vám umožní v elitním prostředí zůstat. Schopnosti, které holota ze státních škol nemůže získat, protože nesnídá a nevečeří se členy současných elit, a proto navždy holotou zůstane.
To je možná pravda. Ale možná je tu i jiná sada dovedností, které bych nezískal na české univerzitě. Jmenovitě: jak se vyrovnat se sebevraždou obdivované kamarádky. Jak zvládnout strach, že vaši přátelé a blízcí zvažují to samé rozhodnutí. Jak přežít bitvy se sebou samým – bitvy, které lze jen prohrát.
Jak se postavit nicotě a ustát ji.
Pomáhá uvědomit si, že jinde je taky dobře; že i kdyby naše životy už nikdy neměly být tak dobré, jako jsou teď, pořád mohou být dostatečné. Pomáhá uvědomit si, že přestože jsme daleko od vrcholku společenského a akademického žebříčku Yalu, naše cíle nevyžadují jeho dosažení. Pomáhá uvědomit si, že máme přátele, můžeme poznat nové, a nadcházející bitvy můžeme vybojovat společně.
*
Luchang mi stále čas od času vytane na mysli.
Dva dny po začátku jarních prázdnin jsem procházel opuštěnými chodbami Berkeley, své rezidenční koleje. Když jsem hledal identifikační kartičku, abych se dostal do knihovny, vzpomněl jsem si najednou, jak nám školní bezpečnostní služba řekla, že poslední elektronická identifikace Luchang proběhla více než před dnem, Luchang pravděpodobně není na kampusu, naše pátrání je zbytečné a její osud nemůžeme ovlivnit. Časem se budou tyto vzpomínky vynořovat méně a méně, ale pochybuji, že někdy přestanou úplně.
Samozřejmě jsem si nepomohl tím, že jsem si jarní prázdniny naplánoval v San Francisku.
Smějte se mi, ale upřímně jsem si až do příjezdu neuvědomil, že Golden Gate Bridge je právě tam. Abych se dostal na Harvard–Yale zápas v trampolínové vybíjené, ušel jsem dvě míle během zlatého západu slunce, kterému dominovala silueta osudného mostu. Téměř jsem se otočil a na zápas nešel. (Nakonec zvítězila zvědavost. Kde jinde než v San Francisku se člověk může zúčastnit trampolínové vybíjené?)
Trvalo mi týden, než jsem konečně sebral odvahu jít na most samotný. Měl jsem pocit, že to musím zkusit, snad jako terapeutickou metodu. Navíc jsem si myslel, budu odměněn bezprecedentním výhledem na sanfranciské panorama! Až na to, že v ten den byl most zahalen neproniknutelnou mlhou. To jsem měl tušit; mlha na Golden Gate Bridge má svůj vlastní účet na Twitteru.
Přešel jsem celý most tam a zpět. Mlha nezmizela ani na moment a díky tomu, jak hustá byla, se každý nápis THERE IS HOPE, MAKE THE CALL – který visí na většině podpůrných sloupů, vždy s číslem pro kalifornskou linku důvěry – z mlhy vyloupl téměř nečekaně.
Když jsem se konečně z mlhy vynořil do prosluněného San Franciska, nebyl jsem si jistý, jestli výlet stál za to.
*
Je konec března, o dva měsíce později. Na kampus dorazilo jaro: nejisté, kolísavé, slabé. Sníh se rozpustil do kaluží a kaluže se vsákly do země a brzy odložíme kabáty a šály. Dorazilo jaro.
Ale tahle dlouhá zima kráčí dál.
Esej jsem původně napsal anglicky na konci března 2015. Za revizi překladu z angličtiny vděčím Janě Leichterové.
